Prosinec 2010

Leničce K. pro radost do života =o)))

13. prosince 2010 v 15:50 | woleilin |  Básničky *polibky můzy*
Na světě spousta,
jak kapek v moři.
Berou nám ústa
a nejen to v keři.

Nás je míň,
tak si to užívej.
Otevři skříň
a sexy šaty vybírej.

Žij teď,
jak kdyby zítřek nebyl.
Vstříc klukům leť
tak, aby jediný nezbyl.

Všechny je otestuj,
lekce jim dávej.
To vše- nelituj,
s úsměvem ráno vstávej.

Sexy pózu,
úsměv na rtech.
Tak, aby tvému kouzlu
podlehl každý vzdech.

Jsi tu- žiješ,
tak poddej se životu.
Jsi tu- holka,
tak roztoč ruletu.

=o))))


Lepší člověk

4. prosince 2010 v 14:27 | woleilin |  Básničky *polibky můzy*
Světlo zhaslo,
dveře bouchly.
Voláš "haló",
všude moli.

Kráčíš domem,
smítka prachu.
Všude kolem
stíny strachu.

Schody dřevěné,
staré.
Za nimi dveře
do duše shnilé.

Bojíš se,
natahuješ ruku.
Bojíš se,
chytáš kliku.

Otevřeš dveře,
do duše své se podíváš.
Vstříc všemu,
čeho se kdy bojíváš.

"Vzdej se hříchu"
šeptne temno.
Padáš dolů,
vidíš všechno.

Najednou blesk
kolem tebe proniká.
Otevřeš oči,
budík zacinká.

Bije ti srce,
lapáš po dechu.
"Od teď přece
lepším člověkem buď."

bad boy

Love*

3. prosince 2010 v 13:03 | woleilin |  *Textíky*
Ty tóny hrají dál,
ty tóny, které jsi slýchával.
Ještě včera jsi se smál
a svět miloval.

Dnes sedíš doma,
hudba kolem zní.
Ty… i ona je sama,
bolí to- bez ní.

Střípek lesklý
z tváře její stéká.
Střípek srdce useklý,
vše kolem černá.

Každý jinde,
přesto v mysli spojeni.
Každý jinde,
nikdo není bez viny.

Vypneš hudbu,
zavoláš jí?
Dojdeš slibu,
zazpíváš jí?

lovee

Realita

3. prosince 2010 v 12:42 | woleilin |  *Textíky*
Letištěm duní,
halou se nese.
Vědí to všichni,
že za TEBOU přiletěl.

Ty jsi šťastná,
on tě chce.
Oba spolu
-zaniká celý širý svět.

Cítíš lásku,
nepotřebuješ dech.
On žije za tebe
-jedno srdce, jeden vzdech.

Kráčíte světem,
štěstí své hledáte.
Kráčíte snem,
ale jednou se vzbudíte.

Bojíš ztráty,
miluješ ho.
Bojíš se všeho,
co by vás rozdělilo.

Zrovna spolu
-mladí, šťastní.
Zrovna spolu
-něžné políbení.

V tom rána
šerem proniká.
Vždy z rána
budík zacinká.

alarm clock


První vločka

2. prosince 2010 v 20:33 | woleilin |  Básničky *polibky můzy*
Záblesk,
cinkot.
Třpyt
a jas.

Padá z nebe,
uvadá
první vločka
mlhavá.

first snow

Smutek

2. prosince 2010 v 20:25 | woleilin |  Básničky *polibky můzy*
V koutě stál,
dveře zabouchl.
Místo duše sál,
ani radosti trochu.

Celý svět za ním
-i své srdce tam zanechal.
Jeho život hraným
se mu zpětně zdál.

Neměl svobodu,
bez ní nechtěl žít.
Vzkázal lidem
"Nechte mě bít."

sad*

Spíš úvaha narážející na někoho- mně hodně blízkého

1. prosince 2010 v 22:22 | woleilin |  Povídky =o)
I lidé, které máme rádi nás dokáží překvapit a zaskočit. Někdy nám to může zkazit celý den, jindy týden, někdy měsíc a možná se z toho ani nikdy nedostaneme. Stačí třeba jen přečíst krátkou větu, kterou napsali, a i když je známe celý život, nepochopíme jejich myšlenku.
Přejeme jim štěstí a spoustu lásky, přátel a krásných chvil, ale nikdo nám nezaručí, že když to budou mít nadosah, chytnou se toho a půjdou si za tím.
Možná právě naopak oslepnou a vrátí se k tomu špatnému, co jim život dal a nejspíš ani nepochopí, že je to špatné i pro ty, kterým nejvíc přejí štěstí. Jestli jim na někom záleží, chtějí jeho štěstí, ale třeba jim ani nedojde, že mu tím jen škodí. Život potřebuje nové začátky právě pro ty špatné konce příběhů, které začali. Třeba by se měli vzdát těch dalších a dalších šancí, které slepě odevzdávají. Měli by se otočit čelem k těm, kteří je milují a říct: "Pomůžeš mi? Já už nechci takový život." Měli by si být jisti, že jim pomůžou- jsou přece rodinou, přáteli a hlavně střípky jejich srdcí.
Každý v životě dělá chyby a třeba kvůli těm chybám získá někoho, kdo pro ně bude celým světem. Měli by se ale zamyslet i nad svým vlastním štěstím. Vždyť to je to hlavní, to nádherné a zásadní, co jim život dal. Nemohou si přece bláhově myslet, že když nebudou šťastní oni, budou šťastní ti kolem nich. Protože ti lidé kolem, které je znají, poznají i slzy skrze jejich úsměvy. Mohou se tvářit sebevíc šťastně a po nocích plakat, mohou říkat, jak jsou šťastní. Ale přátele neoklamou.
Protože oni jsou zase střípky našich srdcí. Milujeme je, smějeme se s nimi, pláčeme po jejich boku, sdělujeme jim radosti i strasti, procházíme s nimi životem a pokoušíme se je pochopit.
Dáváme jim sebe a bereme si jejich úsměvy. Ale co když je jednou nepochopíme? I když budeme vědět co je trápí, co je zraňuje, nepochopíme jejich chování. Možná nás jednou zaskočí, i když je známe od narození. Ale člověk zná nejmíň sám sebe. Někdo tuhle chytrou myšlenku už vyslovil, a proto je možná naší povinností chytit je za ruku, když jdou špatnou cestou, a ukázat jim tu správnou.
Všichni ví, že je těžké začít od začátku, ale co když se napoprvé netrefíme? Každý má nárok na štěstí, má
právo na svobodný šťastný život a měl by se o něj pokusit, i kdyby to znamenalo začít úplně od začátku.

happy

Sny

1. prosince 2010 v 15:37 | woleilin |  *Textíky*
Sny lidí
vznášejí se ve hvězdách.
Sny lidí
malinké jak hrách.

Jsou malé,
přesto velkými se zdají.
Znamenají celý svět,
vše, co lidé mají.

Přinášejí radost, útěchu i žal,
to možná proto je máš tak rád.
Možná je to jenom klam,
ale život fandí nástrahám.

Proto kráčej životem,
sny svoje ŽIJ.
Potom budeš odměněn
-radost a klid.

sny

Ztracené sliby

1. prosince 2010 v 15:29 | woleilin |  Básničky *polibky můzy*
Kráčela chodbou,
život ztrácela.
Vždyť touhle dobou
normálně by zemřela.

Cítila bolest,
pohledy mlhavé.
Byla to lest,
jen představy snové.

Rána krvácela,
smrtelnou byla.
Už když ráno vstala,
divný pocit měla.

Spadla na zem,
vyčerpaná byla.
Všechno bylo na něm
-vše, co cítila.

Dýkou do zad
a ránu do srdce.
Zákeřný jak had
s převlekem chlapce.

Ty rány
zahojit se nedají.
Ty sliby
pohádkami se staly.

jjj

Brána pekel

1. prosince 2010 v 15:07 | woleilin |  Básničky *polibky můzy*
Slzy rudé,
krve přítel.
Činy podlé
z jámy pekel.

Přišel odnikud
však je všude.
Vrahů pud
-to on je vede.

Číhá odevšad,
pasti pokládá.
Pekel sad,
růže uvadá.

Křičí, šeptá,
všechny láká.
To není oběť pátá
-ani on se nedopočítá.

Každého chce,
do brány ho žene.
"To já přece
pánem všeho všude".

Chceš spasení?
V záchranu doufáš?
Krátké prozření,
pozdě! -Už se káš…

gate