Zrcadlo ztráty

3. října 2010 v 21:48 | woleilin |  Povídky =o)
Zrcadlo ztráty

***Temnota... záblesk... beznaděj... radost... nekonečno... zlost... nevinnost! Ty pocity. V jednu chvíli chci brečet a ve druhou se smát. Ztratila jsem se v propasti pocitů a upadám v nemilost mé vlastní kritice života.
Je to stejné jako vždy.
...Ne! Tentokrát... ne. Ten pocit, tenhle tu ještě nebyl. Strach? Ne... lítost?
Nemůžu si pomoci, ale tenhle pocit mi je povědomý, už jsem ho cítila, ale ještě nikdy tady. Je snad dnes ještě něco odlišné?    ...Co....co je to?
Je to lesklé, studené.
Já držím kliku. Jsou tu dveře. ...Stačí je jen otevřít a....***

,,Tif! Heej Tif! Vzbuď se!"
,,Co... cože?!" Vyhrkla jsem ještě napůl ve fiktivním světě.
,,Tohle mi nedělej Tif, máme se učit na zkoušky a ty vždycky usneš."
,,J-jistě." Přitakala jsem. Připadala jsem si tak provinile, že jsem snad i na čele měla napsané "už to nikdy neudělám, slibuju". Chtěla jsem se Jessy omluvit, je to konec konců moje nejlepší kamarádka. Od té doby, co jsem na vysoké jsme snad pořád spolu. A...
,,Země volá Tifani! Země volá Tifani!" Vytrhla mě Jessy ze spárů mých úvah.
,,Promiň Jessy."
,,Víš co? Dneska končíme. Buď spíš nebo jsi duchem nepřítomná." Zasmála se Jessy.
Je vážně milá a má pochopení. Musela si všimnout, že poslední dobou moc nespím a chovám se divně.     

,,Jo díky. Tak zítra!" Zavolala jsem za ní než zaklaply dveře.
Nechovala bych se jako malé dítě, když bych se mohla normálně vyspat. Za to může ten sen. Od té doby, co se mi zdá se na nic nemůžu soustředit.
Když nad tím tak přemýšlím, začalo to po mé návštěvě muzea.

Jela jsem s Jessy do sousedního města. Vůbec se mi tam nechtělo, ale Jessy z toho byla evidentně nadšená. Když jsme procházeli náměstí, všimla si starého muzea. Nevím proč, ale ta budova působila důstojně. Samotný pohled na ni vyvolával pocit jakéhosi respektu. Jessy se mě snažila za každou cenu přesvědčit, ať jdeme dovnitř. Zprvu jsem vůbec nechtěla, ale jí se prostě nedá říct ne. Hned jak jsme vešli do muzea, vzpomněla si, že si ještě musí koupit nové CD Lady Gaga
(její myšlenkové pochody jsou opravdu zajímavé).
Na recepci jsme dostali letáček a paní nám řekla, že si máme muzeum projít sami, že prý tam momentálně není žádný průvodce. Jessy neváhala ani vteřinu a okamžitě mě odtáhla do první místnosti. Matně si vzpomínám, že se okolo mě míhalo cosi ve stylu baroka.
Když jsme se na chvíli zastavili, Jessy řekla, že si musí odskočit a já zůstala v oddělení s nezařazenými předměty. Pomalu jsem procházela místností a pohled mi spočinul na krásném hřebínku. Na kartičce bylo něco o tom, že je nejspíše z období Viktoriánského slohu.
Sama nevím proč, ale od hřebínku mě to táhlo dál. Někam dozadu.
Byl to zvláštní pocit. Ten pocit mě dovedl až do nějaké zadní místnůstky. V celém malém prostoru byly pouze krabice a věci překryté zaprášenými prostěradly. Přímo naproti mně bylo něco velkého opřeného o zeď. Ta věc měla odkrytý pouze dolní růžek. Růžek byl zlatý s překrásným zdobením a rytými vzory. I přes prach a zatuchlost, která vládla všude kolem, byl ten roh krásný a zářivý. Jakoby jen jeho krása byla vyzdvižená nad vše ostatní v místnosti.
Najednou jsem chtěla jít blíž, sáhnout si na překrásné vzory. Objala mě touha odhalit, co se skrývá pod špinavým prostěradlem. Pomalu jsem se natáhla. Opatrně jsem zvedla ruku, už jsem se konečky prstů dotýkala prostěradla...
,,Baf!" Skočila na mě zezadu Jessy.

Pak jsme byly jen na nákupech, navštívili pár přátel a Jessy udělala nějaký průšvih. Nic neobvyklého se už nedělo. Od té noci se mi zdá pořád jeden a ten samý sen.
V tom snu se vznáším temnotou a dívám se na svůj život, jako když soudce soudí hříšníka. Cítím pocity, vidím záblesky představ a vzpomínek, někdy dokonce i slyším hlasy mých starých přátel. Je to zvláštní sen. Ale nejvíce divný byl ten sen co se mi zdál, když tu teď byla Jessy. Objevil se tam nový pocit. Nový, ale povědomý. A také ty dveře...
Raději půjdu spát...


***Temnota... záblesk... beznaděj... radost... nekonečno... zlost... nevinnost! Ty pocity. V jednu chvíli chci brečet a ve druhou se smát. Ztratila jsem se v propasti pocitů a upadám v nemilost mé vlastní kritice života.
Je to stejné jako vždy.
...Ne! Zase... ne. Ten pocit, tenhle tu byl předtím. Strach? Ne... lítost?
Nemůžu si pomoci, ale tenhle pocit mi je povědomý, už jsem ho cítila, ale nevím kdy. Je snad dnes ještě něco odlišné?  
...Co....co je to?
Je to lesklé, studené.
Já držím kliku. Zase jsou tu ty dveře. Ty dveře jsou staré, omšelé a jakoby bez kouzla. Zkusit je otevřít, je asi to jediné co teď mohu udělat.
Stačí jen natáhnout ruku. Uchopit kliku. Zatáhnout a....
ZRCADLO?! Přede mnou se objevilo zrcadlo! Je obrovské. Obrovské a krásné. Má velký zlatý rám s krásným zdobením a rytými vzory.
Vypadá stejně jako... jako to v muzeu.
Opatrně jsem přistoupila blíž... pomalu jsem se začala objevovat na bezchybném odrazu zrcadla. Slabounký hlásek v mojí hlavě křičel, ať uteču, ale jiná část mě chtěla jít dál. Když už jsem se v zrcadle viděla celá, zmocnil se mě znovu ten pocit.
Najednou se v zrcadle objevilo něco jiného. Už jsem tam nestála já, byla tam Jessy. Chtěla jsem na ni zavolat, ale místo toho Jessy zmizela a objevila se moje matka. Chtěla jsem se otočit a utéct, ale moje tělo odmítalo sloužit, nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku. Jen jsem stála a dívala se jak mi před očima problikávají známé tváře...***

Probudila jsem se celá zpocená s přidušeným výkřikem. Další noční můra? Ne, byl to zase ten sen, ale tohle bylo poprvé co jsem otevřela ty dveře a za nimi... to zrcadlo.
Nedalo mi to, věděla jsem, že už bych neusnula. Musela jsem vědět o co šlo.
Byla asi jedna hodina ráno a já už seděla u počítače a projížděla stránky toho muzea, ale nikde jsem nenašla ani zmínku o žádném velkém starém zrcadle. Asi až o pěti jsem měla prolistované všechny možné stránky muzeí, starožitností, historické i pouze obrázkové. Ale nikde nic co by se jen podobalo tomu zrcadlu.
Stále se mě držel ten zvláštní pocit. Jakoby už nikdy nechtěl odejít. Stal se snad mojí součástí? Okamžitě jsem tyhle myšlenky zadupala do země a šla se vykoupat a obléct.
Když jsem byla připravená, sedla jsem do auta a zamířila přímo do toho muzea. Cestou jsem se zastavila v nějaké restauraci a dala si kafe a snídani.
Bylo půl osmé, když jsem spočinula před hlavním vchodem. Muzeum bylo znovu obklopené tou dominantní aurou. Ačkoli jsem v to nedoufala, bylo už otevřeno. Ve vstupní hale plápolalo světýlko z olejové lampy. Jakoby se pomocí morseovky snažilo vyťukat SOS.
Ta představa mi nijak nepomohla, ba se mi po té myšlence kráčelo ještě hůř.
Když jsem došla k recepci, objevila jsem jen prázdnou židličku a hromadu papírů. Moje svědomí se mě snažilo odtáhnout zpátky na ulici, ale zvědavost byla přece jenom silnější. Ani pud sebezáchovy nebo strach na zvědavost nestačil.
Pomalu jsem kráčela muzeem. Čím blíž jsem byla té místnosti, tím víc ve mě sílil ten nespecifikovaný pocit. Připadalo mi jako věčnost než jsem tam došla. Pomalu jsem natáhla ruku a otevřela dveře. Cítila jsem strach a snad i zvláštní druh vzrušení a radosti. Společně se dveřmi se otevírala i hranice mezi rozumem a mým jednáním.
Trvalo jen pár sekund a já znovu spatřila odkrytý růžek přenádherného zrcadla. Přistoupila jsem blíž. Snad jsem to nebyla ani já. Jakoby mě něco nutilo tam jít. Ten pocit? Přivedl mě sem snad? Pokud ano, nic mu nestálo v cestě. Poslušně jako pejsek jsem se zastavila přímo před zrcadlem. Tělem mi projela beznaděj jako nepříjemný elektrický výboj.
Pomaloučku jsem začala zvedat pravou ruku. Už smířená s tím, že prostěradlo strhnu jsem díky své neopatrnosti a zaslepenosti pouze k zrcadlu šťouchla do vedlejší krabice. Z ní spadly nějaké papíry a rozsypaly se mi pod nohami. Ta náhoda působila jako rušička. Najednou jsem se zase mohla hýbat podle svojí vlastní vůle. Měla jsem pocit, že bych měla okamžitě utéct, ale místo toho jsem začala sbírat ty papíry. Všimla jsem si, že jsou to záznamy o všech věcech v té místnosti. Okamžitě jsem začala hledat něco o zrcadle. Už jsem myslela, že zase nic nenajdu, ale potom mi přišel pod ruku papír s nápisem "Zrcadlo bez stínů". Sedla jsem si na nejbližší krabici a začala číst:
"Zrcadlo bez stínů. S tímto zrcadlem je spjata spousta dávných legend. Nikdy se nepovedlo zařadit ho do určitého období nebo oblasti. Podle všeho je ale dost staré a hodně cestovalo. Navzdory tomu si zachovává svoji krásu a půvab.
Zrcadlo bez stínů se mu říká kvůli nejznámější legendě, která s ním souvisí. Je to legenda popisující jeho kouzelnou moc. Legenda vypráví, že toto zrcadlo patřilo překrásné princezně, která se měla stát vládkyní malé země. Byla prý moc milá a hodná. Všichni věřili, že z ní bude skvělá královna, ale její přidělený snoubenec to tak neviděl. Myslel si o ní, že je příliš hodná a její vláda povede akorát ke zničení země. Podle legendy ji shodil ze schodů.

Princezna pád přežila, ale ztratila paměť. Od té doby začala sedávat před svým zrcadlem a snažila se vzpomenout kdo byla. Tehdy to byla pro její zemi velká rána. Už nikdy v zemi nevládla radost a mír jako předtím. Když princezna zemřela, její duch přešel do předmětu, který ji na světě byl nejbližší. Do zrcadla.
Proto se o tomto zrcadle říká, že..." Zarazila jsem se. Zdálo se mi to nebo jsem něco vedle mě slyšela? Začaly se mi klepat ruce. Věděla jsem, že to nemám dělat, ale položila jsem papír a stoupla si. Se skloněnou hlavou jsem kráčela k místu, odkud jsem slyšela ten zvláštní zvuk. Už zase mě objal ten pocit. Jako na povel jsem se zastavila a zvedla hlavu. Přede mnou stálo zrcadlo. Krásné a velké zrcadlo s přenádherným zdobením a rytými vzory. Zlatý rám jakoby uzavíral můj odraz a upevňoval tak dojem, že jsem jen v jeho moci. Ten zvuk, muselo spadnout prostěradlo, ale jak je to možné?
Moje oči se vpíjely do zrcadla a polykaly každičký kousíček mého odrazu. Najednou se zrcadlo zamlžilo a místo mě jsem tam... stála já, ale o rok mladší. Hladina zrcadla se znovu zavlnila a stálo tam zase o rok mladší já. Tohle se opakovalo stále dokola, až se v zrcadle objevila malá holčička. Vesele se na mě usmívala a já se v ní poznala. Když se zrcadlo zavlnilo ještě párkrát potom, v odrazu zůstala moje matka s malinkým děťátkem v náručí. Nechápala jsem, co se to děje. Byla jsem zmatená a neměla jsem z toho všeho vůbec dobrý pocit. Zmocnila se mě vnitřní panika a strach. Chtěla jsem utéct. Vymanit se z toho zvláštního hypnotického sevření, z toho pocitu a utéct.
Zrcadlo najednou zazářilo a já tam spatřila dívku. Byla mladá a krásná. Měla laskavý úsměv a natahovala ke mně ruku. Jakoby mě chtěla chytit. Aniž bych si to uvědomila, moje ruka se začala sama natahovat taky a chtěla se jí dotknout. Když se konečky našich prstů setkaly na hladině zrcadla, dívka zmizela. Ona byla pryč, ale moje ruka ji pořád cítila. Cítila jsem její prsty, jakoby tam pořád byly. Tělem mi projížděl zvláštní hřejivý pocit. Jakoby mě pohltila její vlídnost a dobrosrdečnost. Připadala jsem si jako v nekonečné pavučině hřejivých vzpomínek a krásných snů.
Plocha zrcadla se zajiskřila a já spatřila Jessy. Než jsem stihla cokoli udělat, Jessy zmizela a objevil se můj otec, potom babička, dědeček, sestra, kamarádka ze školky,... Míhali se tam všichni, které jsem znala. Najednou mě rozbolela hlava. Ta bolest byla otupující a nesnesitelná. Složila jsem se na zem a ... a....

,,Kde to jsem?" Zahuhňala jsem. Pomalu jsem se postavila a porozhlédla se po místnosti.
,,Zrcadlo?" Přistoupila jsem k němu blíž. Podívala jsem se, ale nic jsem neviděla. V zrcadle nikdo nebyl. Mohla jsem být kde jsem chtěla, ale můj odraz se neobjevoval.
V tu chvíli ve mně hrklo. ,,A co by se tam vlastně mělo objevit?" Myslela jsem nahlas.
,,Kdo vlastně jsem? ... Jak vypadám? ... Co tu dělám?" Objevovaly se stále další a další otázky, ale nikde žádné odpovědi.
Připadala jsem si jako, kdybych něco ztratila, ale co to bylo? Nic jsem si nepamatovala.
,,Vždyť nevím ani jak se jmenuju." Namítla jsem sama sobě. V hlavě jsem měla prázdno. Žádné vzpomínky, zážitky, vysvětlení. Podívala jsem se na své ruce.
,,Čí jsou to ruce?" Neodpustila jsem si další otázku. ,,Znám je?"
,,Ztratila jsem snad něco?... Co to bylo? ....Bylo to důležité?" Zmocnil se mě zvláštní pocit. Byl mi povědomý... už jsem ho cítila. Jak směšné, na nic si nevzpomenu, ale nějaký pocit mi přijde známý.
,,Co všechno jsem ztratila?!"
,,Ztráta?!" Vykřikla jsem ubrečeným tonem. Je vůbec možné ztratit něco, na co si ani nepamatuji, že bych někdy měla? Mohla jsem ztratit něco, o čem nevím, že existuje?
,,A ... ta nejdůležitější otázka..... Co je to vlastně ZTRÁTA?" Jak je možné, že mám pocit, že jsem něco ztratila, když nevím ani co je to ztráta. Nevím co je možné ztratit. Nevím, jestli jsem někdy měla něco, co lze ztratit.
A ten zvláštní pocit? Je to snad... bolest ze ztráty?
Znamená to tedy, že jsem se vzpomínkami ztratila i .... minulost?

Najednou jsem si všimla nějakého papíru. Vzala jsem ho do ruky
a začala číst poslední odstavec. Něco mi říkalo, že to před tím číst nemám.
,,Proto se o tomto zrcadle říká, že každý, kdo se do něj podívá, spatří svoji minulost a následně na to ztratí vzpomínky. Podle některých historických záznamů se takové případy vyskytly. Podle nich u člověka převládal pocit bolesti ze ztráty a po nějaké době všichni začali říkat, že ztratili svoji minulost.
Proto legenda končí tím, že duch princezny hledá svoji minulost stále a stále. Minulost a vzpomínky jsou přirovnány ke stínu zrcadla. Proto zrcadlo vezme všem vzpomínky na jejich minulost a samo je vstřebá, aby mohlo mít "stín". Proto se mu někdy říká i "Zrcadlo cizích stínů" nebo ,,ZRCADLO ZTRÁTY".

Pomalu jsem položila papír... ,,Ztráta?" ....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Claire HP-world Claire HP-world | E-mail | Web | 3. října 2010 v 21:51 | Reagovat

Ahoj, neměla bys zájem přihlásit se do SONPovídku? Principem by bylo psaní krátkých povídek s tématikou Harryho Pottera. Určitě o tom popřemýšlej, píšeš moc hezky. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama