Rakovina/Láska

3. října 2010 v 21:44 | woleilin |  Povídky =o)
Seděla a promítala nad svým životem.
Má vůbec cenu žít? Je nutné, abych na tomto světě těch pár měsíců ještě zůstávala?

***

Lidé chodili kolem a nechápavě se dívali na dívku skrčenou v koutě. Dívka mlčky seděla a jediné co se od ní ozývalo byly vzlyky, které se rozléhali až k ostatním pacientům.
Kap, kap, kap,...dunivě zvučelo čekárnou. Dívce se po tváři řinuly slzy beznaděje.
Několik lidí se nad tím pozastavilo, ale nikoho nenapadlo pokusit se jí pomoci. Třeba jen prohodit vlídné slovo a vyslechnou její trápení...i to zdálo se být všem obtížné.

Přitom pár vlídných slov a pohlazení by ji odprostilo od nejhorších myšlenek.
Naslouchavý člověk by pro ni byl spásou, záchranným lanem či douškem vody ve vyprahlé písčité Sahaře.

***

Loučím se se všemi.
...Nikomu nebudu chybět....tak s kým se vlastně loučím?
Nikdy jsem nemyslela, že mě dostihne nějaká nemoc, natož rakovina. Raději odejdu, pro mě důstojným způsobem. A to na místě, kde jsem vyrostla. Zažila jsem tu spoustu krásných věcí.
Vzpomínky zůstanou....
A tobě, ty zákeřná nemoci podrazím nohy. TY mě nikdy nedostaneš!!!

***

V té chvíli se rozlétli dveře.
Má beznaděj se ztrácela při pohledu do těch krásných oříškově hnědých očí.
,,Nedělej to!" vykřikl a upřel na mě prosebný pohled.
Nebyla jsem schopna ani slova při pohledu na krásného neznámého. Jeho oči mě omámily. I jeho tvář byla překrásná, jako-by ji vytesali sami andělé. Delší hnědé vlasy mu padali do obličeje při snaze mě zastavit.

Teď jsem nebyla schopna dokončit co jsem začala. Né, když
tu byl
Proč mi to děláš Bože?!
Pomalu jsem odložila nůž a smutně se na něj usmála.
V jeho očích zažehly jiskřičky naděje a úlevy.

*** ...po několika měsících...

Z mých myšlenek mě vyprostil zvonek u dveří.
,,Kdo je tam?" zeptala jsem se.
,,To jsem já, Michal."
Otevřela jsem mému hnědookému zachránci
,,Něco pro tebe mám." pronesl mile s hvězdičkami v očích. Vytáhl červenou krabičku s překrásným stříbrným řetízkem. Byl to ten nejkrásnější dárek, co jsem kdy od koho dostala.
,,Už jsem ti řekla jak tě mám ráda?" řekla jsem dojatě.
,,A já tobě, že tě miluji?" odvětil šťastně. ,, To máš ode mne jako důkaz lásky, která se zrodila nečekaným způsobem. Kdyby jsi chtěla udělat něco špatné, vzpomeň si na mne a nedělej to. ...Takhle budu pořád s tebou."

***

Oba jsme zapomněli na rakovinu, která mě zabíjela každou minutou mého života.

Dokonce i mě tato informace úplně vypadla z hlavy....

***

Čistota tohoto pokoje je až děsivá. Nevěděla jsem, že v nemocnici je vše bílé, nebo světle modré.
Ty hadičky jsou jak z nejděsivějšího horroru. Připadám si jako něčí loutka.
Ale já nechci umřít! Né teď! Zamilovala jsem se... smrt je teď stokrát horší, než by byla dřív. A o to, to víc bolí...
Proč mi Bůh chce vzít to nejkrásnější, co jsem kdy zažila, těsně po tom , co to získám?
....Tohle je nespravedlivý svět!!!!....

Mé myšlenky se rozplynuly ve chvíli, kdy někdo lehce uchopil kliku a opatrně otevřel dveře.
,,Michale?" zeptala jsem se skoro šeptem.
,,Ano, jsem tady, všechno bude v pořádku, už jsem tu s tebou." odpověděl
třesoucím se hlasem.

Jeho nádherné oči se leskly a já se do nich naposledy s láskou zahleděla...
,, Miluji tě....jako nikoho na světě, ale....už....musím jít..... o
d
p
u
s ť........."
,,Nééé!!! Probuď se prosím! Neopouštěj mě!!!"



Chlapec stál nad postelí mrtvé dívky.
Takovou bolest, zármutek a beznaděj ještě nikdy necítil. Slzy mu vyhrkly z očí a sesunul se na chladnou podlahu.
Lidé se na něj dívali se soucitem v očích, ale nikdo mu nepomohl....


ruce
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama